Život Karla Havlíčka Borovského v datech

31. 10. 1821 – narozen jako druhorozený syn kupce Matěje a jeho ženy Josefíny v Borové, později zvané Havlíčkova Borová.

Borovská fara a farář Jan Brůžek, který se později stal jeho učitelem a přítelem,  byla jeho milovaným místem, do školy začal chodit v pěti letech. 

V devíti letech byl poslán jako nadané dítě do Jihlavy, kde navštěvoval hlavní školu a naučil se zde dobře německy. Po roce přestoupil do školy v Německém Brodu a po dvou letech na brodské gymnazium. Zde se poprvé seznámil s vlasteneckými ideály českého národa. 

1833 – rodina se přestěhovala do Německého Brodu, kde zakoupili jeden z nejkrásnějších domů na náměstí a zřídili zde kupecký krám. 

1838 – v tomto roce ukončil K. Havlíček s výborným prospěchem gymnazium a odešel studovat do Prahy filosofii. Zde navštěvoval např. přednášky Bernarda Bolzana, chtěl se stát vlasteneckým  knězem a buditelsky působit mezi lidem. Po ročním pobytu v semináři odešel zklamán postoji tamního kněžstva a na doporučení J. Šafaříka získal místo vychovatele v rodině profesora Šeryjeva v Moskvě. Zde pokračoval ve slavistických studiích a dychtivě se seznamoval s ruským životem a literaturou. Byl ovšem zklamán, když svoje idealistické představy o slovanské vzájemnosti konfrontoval s realitou carské říše. Již v Rusku psal první satirické epigramy a po návratu do Čech popsal život v Rusku ve fejetonech nazvaných “Obrazy z Rus”. 

1845 – odchází do Prahy a v literárních kruzích na sebe upozornil kritikou povídky J. K. Tyla Poslední Čech, ve které kritizoval prázdné vlastenčení a popudil proti sobě konzervativní část vlastenecké společnosti

1846 – stal se redaktorem Pražských novin na doporučení Františka Palackého. Záhy z tohoto vládního listu vytvořil moderní liberální noviny. Zde uveřejnil slavný článek “Co jest obec”, v němž vynikajícím způsobem vysvětlil evropský demokratický a liberální program a vztah jednotlivce ke společnosti. V článku “Slovan a Čech” tvrdě odmítl ideu slovanské národnosti a dokázal svoji historickou prozíravost. 

1848 – tento revoluční rok postavil KHB do středu historického dění. Podporoval spolu s  F. Palackým myšlenku austroslavismu, federalizaci rakouského císařství na národnostním principu a usiloval o demokratické reformy. Češi zůstanou součástí habsburské monarchie, s ostatními slovanskými národy, jež v monarchii tvořily nadpoloviční většinu obyvatelstva, však budou směřovat k nesrovnatelně většímu kulturnímu a politickému uplatnění. K němu měly zásadně napomáhat svobodné noviny, což právě Vídeň děsilo 

5. 4. 1848 – vyšlo první číslo Národních novin, kde byl hlavním redaktorem. Po porážce revoluce kritizoval snahy o obnovení absolutismu a Národní noviny se staly opozičním tiskem. Za článek “Výklad oktrojované ústavy” byl dokonce postaven před soud a v roce 1850 byly Národní noviny úředně zastaveny.

V tomto roce také uzavřel sňatek s Julií Sýkorovou a narodila se jim dcera Zdeňka. 

1850 – odchází také do Kutné Hory (v Praze byl vyhlášen vyjímečný stav) a vydává již zcela opoziční týdeník Slovan. Vystupuje zde nejen proti absolutistickým tendencím vlády, ale i proti církevní hierarchii a stane opět před soudem pro porušení tiskového zákona. Je ovšem soudem osvobozen a nadšený dav ho nese na ramenou od budovy soudu

1851 – vzdává otravný boj s vládou (některá čísla týdeníku Slovan byla zabavena a psaní článků ho značně vyčerpávalo, byl jeho jediným redaktorem) a přestože byl jediným českým svobodným médiem v zemi, ukončuje jeho vydávání. Tím skončila jeho novinářská kariéra. 

Se svým bratrem se chce pustit do podnikání, jeho snem bylo mít statek a žít z toho, co přinese úroda. Ovšem šest let novinářské práce a četby o občanské společnosti, jež by měla být základem státu a ne naopak, monarchii stačilo na to, aby se s odchodem do novinářského důchodu nespokojili

16. 12. 1851 – deportace, císař František Josef I. osobně podepsal návrh tajné rezoluce, která povolovala konfinaci státu nebezpečných osob, u nichž ovšem neexistovaly žádné právní důkazy o jejich nebezpečnosti. Havlíček byl první obětí tohoto právnického triku a byl poslán na tři a půl roku do jihotyrolského Brixenu, nyní italského Bressanone. Deportace ho překvapila a šokovala, do Brixenu ho doprovodil policejní komisař František Dedera. Jak napsal Palackému, …”nedal žádné záminky ani příčiny k takovému nakládání se mnou, choval jsem se zcela politicky tiše a v Německém Brodě měl jsem v úmyslu tuto zimu ve vší tichosti seděti mezi knihami”. Toto se ale do Vídně nedostalo, to zjistila vláda až po několika letech. Posláním “ztišeného” Havlíčka do vyhnanství si sama pod sebou podřezala jednu z křehkých větví, na nichž již v té době seděla. 

1851 – 1855 – v Brixenu byl Havlíček ubytován v hostinci Zum Elephant, později v domku nedaleko, kam za ním přijela jeho manželka Julie s dcerou Zdenkou. I tady byl však přísně kontrolován a byl sledován, s kým mluví a s kým se stýká. Napsal zde geniální Tyrolské elegie, kde satiricky popsal cestu z Čech do Brixenu, Křest svatého Vladimíra a Krále Lávru, jejichž opisy se šířily v českých zemích jako předobraz pozdějšího samizdatu. 

1855 – Havlíček oficiálně požádal o možnost návratu a oficiálním písemným slibem se zavázal, že se k novinařině již nevrátí. V květnu mu byl povolen návrat, ale to nevěděl, že jeho drahá žena Julie zemřela měsíc před jeho návratem na tuberkulózu, nikdo neměl to srdce mu to sdělit.

Byl mu  úředně přidělen pobyt v Německém Brodě a jeho každý pobyt mimo toto místo mu musel být schválen. Nebyl mu povolen pobyt v Praze, kde by mohl najít práci. Nemáme žádné jeho přímé svědectví, že by se s ním lidé báli vídat, jak se traduje. Naopak, v Praze navštívil Boženu Němcovou v jejím bytě. Přesto se nemohl věnovat novinářské práci, jen po podání žádosti se mohl vídat se svojí dcerou Zdeňkou. 

V Brixenu se ale nakazil tuberkulozou, rok po návratu do Čech se nemoc začala projevovat a tak byl měsíc na léčení v lázních Chuchli a pak mu byla povolena další léčba v lázních ve Šternberku. Tam si v návalu zoufalství vzal několik prášků s morfiem na spaní, probudil ho až po dvou dnech jeho osobní lékař, který ho převezl do Prahy. 

29. 7. 1851 zemřel, aniž by nabyl plného vědomí. Bylo mu třicet pět let.